V zásadě můžeme za základní složky parohu považovat minerální látky, organickou hmotu a vlhkost neboli vodu. Víme, že pro účely hodnocení se paroží váží 60 dní po ulovení. Je to vlastně standardizace přirozeného vysoušení trofeje.

Je samozřejmé, že obsah vlhkosti se bude měnit nejen podle doby, ale i podle podmínek, ve kterých byly parohy uloženy. V literatuře lze najít údaje, uvádějící obvyklý obsah vlhkosti asi 6 – 8 % vlhkosti (daněk po vytlučení). U shozů jelenů byl zaznamenán po jednom roce skladování úbytek hmotnosti o 4 – 7 %. Existuje neformální pokus, kterým bylo zjištěno, že parohy srnců, které byly po usušení namáčeny, přijaly více vody, než měly ihned po zvážení čerstvých shozů. Lze to považovat za logické a přirozené, neboť po vytlučení je paroh hmotou bez živinové komunikace s tělem a tudíž vysychá i během doby před shozením. Nicméně, pro další souvislosti nemusíme obsah vlhkosti považovat za podstatný.

Ve vyschlém paroží bývá kromě vody obvykle asi 39 % organických a 61 % minerálních látek. Pro porovnání: kostní hmota přepočtena na 0 % vody (tzv. absolutní sušina) obsahuje asi 37,5 % organické hmoty a 62,5 % anorganické hmoty (tzv. popel, popeloviny). Protože příroda pracuje poměrně přesně, ale nikoliv dokonale přesně, můžeme souvislosti složení parohu odvodit ze složení kostí.

Ale přesto, je nějaký důvod k tomu, aby bylo složení a mechanické vlastnosti parohu zcela stejné, jako je tomu u kostí?

Je například zřejmé, že paroh by měl být odolnější v namáhání úderem než kost, což se také při provedených zkouškách prokázalo. A také to, že odolnost proti nárazu se liší podle oblasti odběru parohů. Projevují se zde vlivy dědičnosti, ale také, a to spíše, hlavně výživy. Parožní hmota, stejně jako kost, pozůstává z vápníku, fosforu, sodíku, hořčíku a draslíku. Dále z mikroprvků, opět stejně jako v kostní hmotě má nejvyšší obsah železa, zinku, manganu, mědi a jódu. Podle literatury obsahuje parožní hmota jelena ve zmíněných 62,5 % popelovin asi 50 % vápníku a 22 % fosforu, což odpovídá obvyklému údaji poměru vápníku a fosforu 2 : 1. Podobný údaj existuje pro daňka, kdy je v popelovině parohu 40,5 % vápníku a 19,2 % fosforu.

Podstatnou roli během mineralizace parohu má i sodík, ten se dodává ve formě lizů, jeho význam v látkové výměně je dostatečně znám. Za taktéž velmi významný je třeba pokládat hořčík, který je na čtvrtém místě v obsahu makroprvků kostní, tedy i parožní hmoty. Hodně se o něm v této souvislosti hovoří, ale nebere se v úvahu okolnost, že jeho využitelnost pro organizmus z rostlin je nízká a musí být dodán formou minerálního doplňku.

Vývoji parohu se budeme věnovat pouze tak, jak to má praktický smysl po stránce výživy. Paroh je během svého vývoje orgán, do kterého látková výměna během růstu a vývoje ukládá živiny. Po ukončení vytloukání a shozu se tyto živiny pro látkovou výměnu nenávratně ztrácí.

Bude tvorba paroží pro látkovou výměnu zátěž nebo ji organizmus ani nezaznamená?

Nebo bude dokonce extrémní zátěž?

Poradí si s potřebným množstvím živin na tuto „investici“ jelen, daněk či srnec snadno, nebo ji bude obtížně „splácet?“

Musíme jejich živinové bilanci pomoci?

Jakou zátěží je růst parohů, dovodíme si z přiložené tabulky. Jednoznačně z ní vyplývá, že největší procento z živé hmotnosti představují parohy u jelena. Vývoj paroží jelena trvá asi 120 dní. Měl by, či mohl, jako významná trofej dosáhnout hmotnosti 14 kg. Snad bychom mohli vyvozovat, že denně přibude 117 g hmoty. To ale není pravda, protože paroh se nevyvíjí rovnoměrně. Nejintenzivněji se parohy vyvíjí mezi 6. – 12. týdnem, v tuto dobu může přírůstek činit až 150 g. V tomto období je paroh orgán s velmi vysokou metabolickou aktivitou, o čemž svědčí intenzivní prokrvení. Stopy po cévách zůstávají na parohu ve formě rýh.

Hmota parohu přibývá na špici. Hmota se odspodu postupně mění v chrupavku a dále následuje její mineralizace. Pro zjednodušení pohledu na nárok metabolizmu vápníku a fosforu uvažujme, že nejvýznamnější mineralizace parožní hmoty probíhá v poslední fázi parožení, asi 1/4 – 1/3 celé doby. Hmota paroží před kalcifikací je svým histologickým charakterem nejbližší chrupavce s vysokým obsahem cévní a nervové pleteně. To platí i o lýku na povrchu.

Složením podobné tkáně se mnoho publikací nezabývá, pravděpodobně nikdo nezjišťoval obsah minerálních látek v hmotě rostoucího parohu. Z rozborů a obsahu minerálních živin podobných tkání vyplývá, že jejich obsah je nízký, od 5 – 15 % popelovin. Ale je třeba počítat s postupnou mineralizací chrupavčitých částí i po počátku parožení.

Zaměřme se na obsah vápníku a fosforu v paroží, jeho potřebu a pohyb v organizmu jelena. Jelen o hmotnosti 200 kg má v tělních tkáních celkem asi 3 kg vápníku. Jako u většiny savců, je z toho 99 % uloženo v kostech. Pouze 1 % vápníku (tedy 30 g) je disponibilní a slouží k pohotové potřebě metabolizmu. Kostní tkáň slouží jako rezerva a zásoba vápníku a fosforu a má se za to, že lze 10 – 20 % této rezervy lze bez poškození organizmu využít. Ostatně, nejen kalcifikace parohu, ale i kojení je dobou vysoké potřeby vápníku. Mobilizace minerálních látek tedy není pro organizmus nic zcela výjimečného.

U „modelového“ jelena 200 kg živé hmotnosti a s parohy o hmotnosti 14 kg bude tedy celková potřeba asi 7000 g vápníku a 3800 g fosforu. V poslední fázi růstu a vývoje parohu, což by mělo představovat 40 dní, uvažujme asi 2/3 z toho množství, tedy 4600 g vápníku. Na den je tedy teoretická potřeba vápníku asi 112 g.

Přijme-li jelen v tomto období asi 20 – 25 kg pastevního porostu, což reprezentuje příjem maximálně 25 – 30 g vápníku, ovšem využitelnost vápníku v rostlinné hmotě toto množství sníží na asi 17 – 21 g. Předpokládejme, že jelen s perspektivou vysoce hodnotné trofeje bude v tomto období dostávat příkrm, směs se zvýšeným obsahem minerálních látek. Vzhledem k tomu, jak vysoko se může pohybovat obsah minerálních látek ve směsi, aniž by se snížila jejich chutnost a tudíž příjem, můžeme ve 2 kg směsi jelenům dodat až 70 g vápníku a zhruba poloviční množství fosforu. Tím dochází k celkovému příjmu asi 90 g vápníku denně, tedy teoretickému předpokladu naplnění 80 % splnění potřeby.

Zbytek, jak už bylo uvedeno, je organizmus takové množství schopen hradit z rezervy v kostní tkáni. Ale i tak je zjevné, že tako situace je – a to jsme uvažovali skutečně spíše maximální než obvyklé hodnoty – na fyziologické mezi.

Z toho plyne, že jelenům, u kterých předpokládáme trofej vysoké bodové hodnoty, musíme podávat kvalitní příkrm v době tvorby parohů a rovněž i po jeho dokončení, aby se doplnila zásoba minerálních látek v kostní tkáni. I takové opatření je pro další kondici jelenů velmi důležité. Má-li zvíře vyrovnávat s deficitem minerálních látek, dochází k řadě metabolických problémů.

A jak je tomu s bílkovinou?

Uvedených 39 % neminerálních látek představuje 5460 g organické, tedy víceméně bílkovinné hmoty. Opět budeme předpokládat, že vývoj této části a fáze není rovnoměrný a že bude probíhat 2/3 doby vývoje, tedy 100 dní. Denní potřeba bílkoviny je tedy teoreticky 55 g. V době nejvyšší intenzity růstu zmíněných 150 g. Ovšem je to jen orientační údaj.

Můžeme říci, že přijme-li jelen denně 25 kg pastevního porostu s průměrným obsahem stravitelných bílkovin 14 g v 1 kg, získá tak 350 g bílkovin. Vycházíme ale z ideálního stavu, kvalitní píce, přičemž je jasné, že realita porostů v typickém prostředí jelení honitby či obory může být mnohem horší. Vzhledem k průběhu parožení a počátku vegetace je třeba toto množství dodat přikrmováním senem a kvalitní směsí.

Také je třeba mít na zřeteli zvýšené nároky zvěře po zimě, zlepšení kondice představuje zvýšenou potřebu bílkovin, energie i minerálních látek.

Dále je třeba počítat s tím, že mladí jeleni, kteří začínají s parožením později, část bílkovin i minerálních látek potřebují na dokončení tělesného růstu. Ovšem jsou zase zvýhodněni počínající vegetací v době vysoké potřeby bílkovin. Zajištění jejich dostatku v době před parožením – tedy v zimním období bude souviset spíše se zachováním dobré kondice a dostatečné svalové hmoty. Přispívá k tomu specifika výživy přežvýkavců, kdy se kvalitní bílkovina, kterou je hmota těl bachorové mikroflóry, tvoří i z objemného krmiva s nízkým obsahem bílkovin.

V tomto případě tedy postačuje kvantita, ale vše má své meze. Ani přežvýkavcům nelze podávat krmiva narušená plísní, zbytky senáží či siláží, odpady obilovin po čištění a jiné nevyhovující odpady. Má-li fungovat bachorová mikroflóra a správné funkce předžaludků, je v krmné dávce třeba dodržet přiměřené procento hrubé vlákniny i dostatek energie.

Další problém spočívá v tom, že zvěř není vždy ochotna spontánně přijímat objem, dát přednost hrubé vláknině před jadrným přídavkem. Předpoklad, že se zvěř na základě námi předpokládaných instinktů rozhodne přednostně pro příjem krmiv pro ni vhodných, tedy objemných krmiv s hrubou vlákninou, je čirou antropomorfizací. Naopak, zvěř přijme raději jádro či prostě jiné chutné krmivo v jakémkoliv pro ni nebezpečném množství a následují závažné až osudné poruchy předžaludků. Příkladem je konzumace mladých porostů řepky, které dává zejména srnčí přednost i před založeným senem v těsné blízkosti pole s řepkovým porostem.

Po praktické stránce a vzhledem k citlivé dietetické potřebě přežvýkavců musíme jeleny přikrmovat během parožení ve dvou fázích. V první fázi se je třeba zaměřit se na zdroj kvalitní bílkoviny i přiměřené procento obilovin. Jako skutečně pohotovou, snadno využitelnou energii jako zdroje živin pro bachorovou mikroflóru je možné a vhodné přidat melasu nebo extrudovanou kukuřici.

Musíme vzít v úvahu i regeneraci a kondiční pomoc po zimním období. V této směsi řešíme dotaci minerálních látek, potřebnou počínající mineralizaci parožní hmoty. Důležitý je obsah vitaminů a mikroprvků.

V druhé fázi parožení, kdy probíhá konečná mineralizace, zkrmujeme směs s nižším obsahem bílkovin a energie, ale s vysokým obsahem vápníku, fosforu, hořčíku i potřebných mikroprvků (železa, zinku a manganu) ovšem v přiměřených vzájemných poměrech. Mikroprvky jako takové se přímo ukládají v parožní hmotě a taktéž souvisí s minerálním metabolizmem. Dbáme i na to, aby procento minerálních látek nebylo tak vysoké, že by mělo za následek snížení chutnosti směsi.

Minerální výživu musíme zčásti zachovat i po ukončení mineralizace paroží, k vyrovnání potřebného množství vápníku a fosforu, odebraného metabolizmem z kostní tkáně.

Přikrmování zvěře s vysokým potenciálem tvorby trofeje s významnou hodnotou je nesnadná záležitost a velká finanční investice. Krmné směsi jsou ale jediným způsobem, jak dodat spolehlivě vše co zvěři vzhledem k přírodním podmínkám chybí či upravit poměr živin v přirozených krmivech a tradičních příkrmech. Výživa zvěře by měla být posuzována a navrhována vždy podle specifiky jednotlivých obor či honiteb, s přihlédnutím k chovným cílům, kondice i zdravotnímu stavu zvěře.

Kondice před parožením je v přímé souvislosti se zdravotním stavem. Odčervení zvěře, které navazuje na odběr trusu a vyhodnocení zátěže parazity, je základní podmínkou. Správné podání léku se netýká jen jeho druhu, ale i homogenního zamíchání v krmivu. Způsob podávání se musí řídit návodem uvedeným v příbalovém letáku. Je nejlépe tento zákrok konzultovat se zkušeným, věci skutečně znalým veterinárním lékařem. Snad se nabízí otázka, zda v ČR registrovaná pouhá dvě antiparazitika skutečně postačují v plné šíři.

Zmínili jsme se o obsahu mikroprvků v parožní hmotě. Jejich dostatek přímo souvisí s její tvorbou, ale v širším smyslu i s látkovou výměnou. Popis funkcí a vzájemných vztahů mikroprvků přesahuje rozsah tohoto příspěvku. Obsahy mikroprvků jsou v přirozených objemných krmivech ovlivněny jejich obsahem v půdě, což bývá podle lokality velmi variabilní. Týká se to především selenu, prvku pro celkový metabolizmus velmi důležitého. Dalšími důležitými mikroprvky pro metabolizmus a speciálně výstavbu chrupavčité i kostní tkáně jsou zinek, měď, mangan a síra. I zde tedy platí pravidlo: pro skutečně hodnotnou trofej nelze spoléhat na přírodu.

Kvalita půd po stránce zdrojů a využitelnosti živin je v našich podmínkách velmi rozdílná. Jen příkrm, který vychází z individuálních poměrů dané oblasti a specifických potřeb obory či honitby, je zárukou kvalitní trofeje i zdravé zvěře. Své místo mají i vitaminy, pro metabolizmus nepostradatelné.

Můžeme předpokládat, že zvěř v alespoň průměrné kondici a dostatečnými zdroji objemných krmiv bude mít vzhledem k činnosti mikroflóry předžaludků dostatek vitaminů řady B, ale právě v době parožení je třeba zvýšit obsah lipofilních vitaminů A a D. Opět cestou přikrmované směsi. Vitamín A je vitaminem tvorby tkání, ovlivňuje jejich růst, správný vývoj a množení. Tvorba parohu je typickým příkladem vysoké potřeby A vitaminu. Souvislost vitaminu D a vývoje a kvality kostní, tedy i parožní hmoty vzhledem k metabolizmu vápníku není třeba zvlášť připomínat.

Ale základním předpokladem optimálního parožení je kondice zvěře před jeho začátkem. Zimní období klade vysoké nároky na zásobení energií. Příkrmy jádrem jsou lepší než nic, nicméně aktuální cena obilovin dosáhla skutečně rekordní výše za posledních dvacet let. V takové situaci se v praxi vždy vyplatí zkrmovat kvalitní krmiva. Skladba příkrmů by měla být ve prospěch ovsa, ječmene a kukuřice. Velmi nepříznivě na přežvýkavce působí pšenice, a to čím kvalitnější, tím hůře. Pomyslnou úsporou jsou pšeničné otruby. Otruby jsou v současné době dokonale vymleté slupky s minimem škrobu. Při zkrmování většího množství otrub se zvyšuje příjem fosforu, což zhoršuje využití vápníku a s možnými zápornými následky právě na budoucí růst parožní hmoty.

Většina obratlovců má v těle uloženo několik druhů energetických rezerv s různými mechanizmy aktivace a využití. V játrech se ukládá glykogen, polymer z molekul glukózy, v jejichž středu je bílkovina. V organizmu vzniká z glukózy za přispění hormonů inzulinu a adrenalinu působením několika enzymů. Patří k základním energetickým zdrojům, může být využíván pro svalovou práci nebo jako zdroj tepla. V podmínkách poklesu teploty organizmu se působením adrenalinu glykogen rozkládá na glukózu a ta je krevním řečištěm rozvedena do svalů, oxidací vzniká teplo nahrazující tepelné ztráty. Dojde-li k dalšímu snížení teploty nebo dlouhodobému tepelnému poklesu, což v naších klimatických podmínkách obvyklé, opět působením adrenalinu probíhá rozklad tukových zásob na triglyceridy a dále k jejich metabolické přeměně na teplo.

Dojde-li k využití či spíše vyčerpání většiny tělesných energetických rezerv a zároveň jsou prostředím kladeny další nároky na přizpůsobení chladu, je organizmus vystaven působení stresu, při kterém působením složitých hormonálních pochodů (kromě adrenalinu je nositelem změn řada dalších hormonů) k přeměně bílkovinných tkání na glukózu. Pokračuje tak snižování tělesné hmotnosti a zejména pro zvěř, která neměla možnost v podzimní době vytvořit dostatečné tukové rezervy, nastává velmi nebezpečný stav. Oslabená či nevyspělá zvěř nedokáže čelit působení stresového mechanizmu a hyne následkem vyčerpání. Je to záležitost týkající se hlavně srnčí zvěře, kdy nás její subtilnost nutí k pozornějšímu přístupu než u jelenů a daňků. Zanedbání zákroků proti parazitům a přístup k plochám dieteticky velmi záporně působících plodin je pro srnčí často až fatálním faktorem.

Tato reakce není okrajovou záležitostí, protože zvěř je v zimní době vystavena velmi nepříznivým klimatickým i potravním podmínkám. A právě v době, kdy ani zdaleka přirozené podmínky neposkytují zejména jelení zvěři dostatek živin, ba ani možnosti patřičného mechanického nasycení, má dojít k tvorbě orgánu s velikými nároky na metabolickou aktivitu. Tedy, jak již bylo zmíněno, na energii, bílkoviny, minerální látky, mikroprvky a některé vitamíny.

A aby situace byla ještě složitější, stojí proti těm, kteří by rádi viděli co nejmohutnější paroží, ještě další adaptační mechanizmy zvěře na zimní období – snižování kapacity předžaludků a počtu bachorové mikroflóry. Kromě toho je třeba pečlivě dbát dietetiky výživy přežvýkavců, protože intenzivní výživou jelenů v době počátku parožení v podstatě jdeme proti přírodě - a ta to vůbec nemá ráda.